A přesto říci životu ano

Podtitul knihy A přesto říci životu ano zní: Psycholog prožívá koncentrační tábor. Autor knihy, Viktor Emanuel Frankl, byl totiž velmi známý neurolog a psychiatr s českými kořeny, zakladatel existenciální analýzy a logoterapie. Tvrdil, že jedna ze základních potřeb člověka je „mít pro co žít“, tedy touha po smyslu života.

Jeho pobyt v koncentračním táboře popisuje ve své knize z hlediska psychologa. Nepopisuje ani tak události, ale pocity, které vězeň zažívá a zabývá se také charaktery postav v koncentračních táborech. Dochází k poznání, že i mezi příslušníky SS byli lidé charakterní (slušní) a mezi vězni zase lidé velmi zlí, pomstychtiví a sadističtí. Dělí tak lidstvo jen na dvě rasy – na slušné lidi a lidi neslušné.

Franklův pohled na koncentrační tábor je netypický, ale někdy možná proto více zasahující.

Ukázka z knihy:

Už jsme řekli, že každý pokus lidí v koncentračním táboře vnitřně napřímit předpokládal, že se nám podaří zaměřit je na nějaký budoucí cíl. Heslo, pod nímž nutně probíhala jakákoli psychoterapeutická a psychohygienická snaha vězňům pomoci, vyjádřil nejtrefněji Nietzsche: „Kdo má ve svém životě nějaké proč, ten snese téměř každé jak.“ Bylo tedy třeba upamatovávat vězně, kdykoli se k tomu naskytla příležitost, na „proč“ jejich života, na jejich životní cíl, a tím dosáhnout toho, že pak, vnitřně zoceleni, dovedli čelit i onomu hrůznému „jak“ přítomné situace, oněm hrůzám koncentračního tábora. A naopak: běda tomu, kdo už před sebou žádný cíl neviděl, kdo už neměl žádný obsah svého života, kdo už nespatřoval ve svém životě žádný účel, komu zmizel smysl jeho existence, a tím i každý smysl jeho odolnosti. Takoví lidé zcela ztratili půdu pod nohama a nedopustili svůj vnitřní pád. Typická odpověď na všechno povzbuzování zněla: „Co můžu já ještě očekávat od života?“ Co odpovědět na takovou otázku?

Tu otázku je totiž třeba postavit jinak: musíme učit sami sebe i ty, kteří si zoufají, že v žádném případě nejde o to, co my ještě očekáváme od života, jako spíše o to, co život očekává od nás. Profesionální filozof by řekl, že zde běží o kopernikovský obrat: že to už nejsme my, kdo se ptá na smysl života, nýbrž že se ocitáme v roli dotazovaných, těch, jimž život den co den a hodinu co hodinu klade otázky; otázky, které správně zodpovíme nikoli mudrováním nebo planým mluvením, nýbrž činem, správným chováním. Život ve svém důsledku neznamená nic jiného než nést zodpovědnost za správné odpovědi na otázky života, za plnění úkolů, které před každého z nás život staví, za splnění požadavku přítomné hodiny.

Tento požadavek a s ním i smysl existence se mění od člověka k člověku, okamžik od okamžiku. Nikdy tedy nelze udat smysl lidského života všeobecně. Nikdy se nedá otázka po tomto smyslu všeobecně zodpovědět, život takto pojímaný není nic vágního, nýbrž vždy něco zcela konkrétního, a tak jsou i požadavky, které na nás život klade, vždy zcela konkrétní. Tuto

konkrétnost s sebou nese lidský osud, který je pro každého ojedinělý a jedinečný. Žádný člověk a žádný osud není srovnatelný s druhým: žádná situace se neopakuje. V každé situaci je člověk vyzýván k jinému chování. Tu od něho vyžaduje konkrétní situace, aby jednal, aby svůj osud utvářel aktivně. Jindy zase, aby se chopil příležitosti prostřednictvím prožitku (a snad i s požitkem) proměňovat možnosti ve skutečnost, a pak zase, aby prostě jen nesl svůj osud. Vždy se však každá situace vyznačuje onou neopakovatelností a jedinečností, která pokaždé připouští jen jednu jedinou, totiž správnou odpověď na otázku, jež je v té které konkrétní situaci obsažena.

Pokud konkrétní osud uloží člověku nějaké utrpení, pak bude muset tento člověk v tomto utrpení vidět úkol, a to zcela jedinečný. Tváří v tvář tomuto utrpení bude muset proniknout k vědomí, že tu se svým trýznivým osudem stojí v celém kosmu jako neopakovatelná a jedinečná bytost. Nikdo mu ho nemůže odejmout, nikdo ho nemůže místo něho protrpět. Avšak v tom, jak on sám, postižený tímto osudem, ponese toto utrpení, v tom spočívá jeho specifická možnost vykonat něco jedinečného.

Pro nás v koncentračním táboře to rozhodně nebyla nějaká životu vzdálená spekulace. Pro nás byly takové myšlenky tím jediným, co nám ještě mohlo pomoci. Právě tyto myšlenky nám nedovolily zoufat si ani tehdy, když už jsme neviděli žádnou šanci na přežití. Neboť nám už dávno nešlo o otázku po smyslu života, která bývá často naivně kladena, a přitom se jí nemyslí nic víc, než uskutečnění nějakého cíle vlastní tvořivou činností. Nám šlo o smysl života jakožto oné komplexnosti, jež v sobě skrývá i smrt, a tak neposkytuje jen smysl života, nýbrž i smysl utrpení a smrti; o tento smysl jsme zápasili.