Bouda, která krmí milion dětí
Bouda, která krmí milion dětí
Magnus MacFarlane – Barrow
Může jeden člověk změnit svět? Magnus MacFarlane – Barrow ho se svými blízkými a přáteli mění a jejich dílo je neuvěřitelné. Možná i proto, že to dílo není jejich, ale Mariino.
Magnus je rybář, který žije kdesi ve Skotsku. Jeho rodina byla silně oslovena zjeveními, které se odehrávají v Medžugorje. Magnusovi rodiče vedli hotel, ale po své návštěvě tohoto poutního místa proměnili svůj dům v Dům modlitby. Po tom, co se rozpoutala válka v zemích bývalé Jugoslávie, začal Magnus se svou rodinou pořádat sbírky na pomoc obětem této války a vozil humanitární pomoc do Bosny. Postupně si vybudovali obrovskou základnu dárců po celém Skotsku.
Další zlom v Magnusově životě bylo setkání s Edwardem – čtrnáctiletým chlapcem v Malawi, který byl nejstarší ze svých sourozenců a jemuž právě umírala matka.
Zeptal jsem se ho, v co v životě doufá. Rozhodně jsem přitom nečekal odpověď, která by změnila život mně i stovkám tisíc jiných lidí.
„Chtěl bych mít co jíst a taky bych jednou rád chodil do školy.“ Odpověděl mi po chvilce zadumání slavnostním hlasem. Tato prostá slova, pronesená jako smělý sen, dospívajícího hocha v Malawi, se mi zapsala hluboko do srdce. Je to výkřik, skandál a zároveň stvrzení myšlenky, která se už tehdy začala formovat. Je to pobídka k činu, kterou nešlo ignorovat.
Tak vznikl projekt Mary´s Meals (Mariina jídla), který poskytuje dětem v zemích třetího světa jedno teplé jídlo denně a to na místě, kde je vzděláváno. Celé toto dílo je založeno na práci dobrovolníků a dárců z celého světa. Dnes už Mary´s Meals krmí denně přes milion dětí na celém světě.
Kniha je neuvěřitelně dobrodružná, čtivá a fascinující. Při čtení musíte jen žasnout, jaké ovoce může nést člověk, který se plně odevzdá Bohu.
Více informací o projektu lze nalézt na: https://marysmeals.cz/
K dispozici je také film „Child 31 – The Story of Mary´s Meals“ na YouTube.
Nebo Křesťanský magazín na ČT ze dne 30.9.2018 (k zhlédnutí na: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1098528273-krestanskymagazin/318298380040009/
Ukázka z knihy:
Od samého počátku jsme byli přesvědčeni, že Mary´s Meals může fungovat efektivně a dlouhodobě jen tehdy, pokud si „přivlastní“ místní komunita. Uvědomovali jsme si, že vybraná škola musí tomuto projektu věřit a podporovat ho přinejmenším stejně jako my. Chtěli jsme se za každou cenu vyhnout chybě, že bychom lidem vnucovali svůj nápad, naopak jsme zamýšleli podporovat jejich. K tomu ale bylo třeba vybudovat skutečné a na respektu postavené partnerství, v němž bude místní společenství dávat k zajištění každodenního jídla pro své děti to, co dát může, a my zajistíme potraviny a další nezbytnou pomoc, kterou si škola dovolit nemůže. Konkrétně to znamenalo, že projekt bude záviset na místních dobrovolnících, kteří se musí zavázat k tomu, že budou organizovat každodenní vaření a podávání jídla. Rozhodli jsme se zajistit, aby tento projekt nebyl vnímán jako další humanitární pomoc v boji s hladem, ale jako specifický zásah, který se opírá o místní společenství, zaměřuje se na školou povinné děti a vždycky zůstává propojen s jejich vzděláním. V Chilomoni se ukázalo, že nejvhodnějším místním orgánem pro takovou práci bude spolek učitelů, rodičů a přátel školy. Po několika setkáních, na kterých členové spolku projevili dostatečně velkou touhu po spuštění tohoto projektu a nadšení se mu věnovat, se vedení uvolilo převzít odpovědnost za sestavení soupisu rodičů a prarodičů, kteří by se střídali. Každý z nich by věnoval vždy jednou za čas dopoledne, aby jídlo připravil.
„Cos jedla dnes ráno před vyučováním?“ ptali jsme se další žákyně usazené na bambusové lavici.
„Nic“, odpověděla stejně jako všichni před ní. „A včera – co jsi jedla?“ „Jenom rýži.“
Odpovědi nebylo těžké předvídat. Snad každé z těchto dětí v roztrhaném oblečení mělo k jídlu „jenom rýži, anebo „jenom maniok“.
Potom nás ale zaskočil jeden malý chlapec. „Cos ráno jedl?“ „Nic.“ „A včera?“ „Nic.“
Zopakovali jsme otázku v domnění, že jenom špatně rozuměl. A on znovu, ale teď už měkčím hlasem odvětil: „Nic.“
Pak v zahanbení odvrátil hlavu, protože se mu v očích objevily slzy. Nechtěl, aby to ostatní děti viděly.
Markéta Jurišicová