Crash test

Mnoho návštěvníků kostela, a nejedná se jen o mladé lidi, často chodí pravidelně v neděli na mši, ke zpovědi, modlí se určené modlitby a cítí se být „praktikujícím katolíkem“. Mají Bibli, ale nečtou ji, jednotlivým úkonům mše nerozumí a ke zpovědi chodí, aby po smrti nepřišli do pekla. Nebudeme si nic nalhávat, pokud už to tak není, jistě to tak v našem životě někdy bylo a mnoho z nás to tak má celý život. Stejně tak prožíval svou víru i autor knihy Crash test Mark Hart. Trvalo mu docela dlouho, než změnil svůj postoj a mohl za to jeden let s nouzovým přistáním, kdy se opravdu bál o život. 6 Kniha je primárně určena mládeži, ale my starší v ní nalezneme stejně tak mnoho dobrých rad, jak změnit úhel pohledu na Boha a tím svůj přístup k životu. 

Ukázka z knihy: Živě si pamatuju na svou první zpověď. Byl jsem strnulý hrůzou. Ruce jsem měl úplně zpocené. Límec košile mi připadal jako oprátka. (…) Pomalu jsem postupoval ve frontě, díval se na to, jak se pokaždé, když vchází hříšník a odchází světec, střídá zelené a červené světlo, měl jsem sucho v puse a prázdno v hlavě. Jak hrozný hřích mohl chudák desetiletý kluk spáchat, aby to vyžadovalo takové mučení? Vstoupil jsem do zpovědnice a uslyšel hlas starého irského kněze s galským přízvukem. Mluvil tak rychle, že jsem mu skoro nerozuměl, a tak jsem také odpovídal co nejrychleji. Nebyly v tom žádné výčitky svědomí, žádná lítost, žádné skutečné pochopení svátosti, jen utrápené vyznání předpubertálních vin, zatížené strachem a úzkostí. Dostal jsem ze sebe tři litry potu a pět nezajímavých hříchů a jako pokání tři Otčenáše. Odešel jsem ze zpovědnice a byl jsem rád, že jsem přežil. Vypolstrované klekátko zaskřípalo, když jsem poklekl, abych odříkal své pokání. Přestal jsem se potit. Něco se přihodilo, o tom nebylo pochyb. Jen jsem si nebyl jistý, co to bylo. Nějak jsem se Bohu přiblížil. Trochu jsem myslel na Ježíše. Tělesně jsem vyvázl nezraněn, ale moje duše zůstala někde daleko od toho, co jsem teď prožil. Desatero jsem znal zpaměti. Ale nesloužilo mi ani tak jako morální kompas, ale spíš jako nástroj, kterým bylo možné určit, jak vážný je konkrétní čin s ohledem na věčné zatracení. V pubertě se můj katolický život sestával z hledání skulin v Desateru, ne z hledání Pána. Když jsem se dostal do puberty, spadl jsem do pasti teologie „ospravedlnění“. Které chování mohu ospravedlnit, abych se ještě protáhl nebeskou bránou? Chtěl jsem víru, která by mi dopřála tolik sexu, cigaret 7 a alkoholu, kolik bych chtěl, a dovolila by mi být tak zahleděný do sebe, jak bych si přál. Našel jsem ji. Bylo to náboženství mého Já. Měli jsme jednoho věřícího, byli jsme úplně švorc a směřovali do pekla. Bůh, kterého jsem znal ze zpovědnice, byl nedostupný, a tak jsem se díval raději sám do sebe než vzhůru k němu. Časem jsem pochopil, že hranice tu nejsou od toho, aby se překračovaly, zato moje sobectví tu od toho je. U vás je to stejné. Nalezení našeho nejvlastnějšího já v Kristu musí začít tím, že se cosi zlomí uvnitř nás samých. (…) Celé roky, bylo moje špatné chápání svátosti smíření překážkou pro můj vztah s Kristem a zabraňovalo mi přijmout největší Boží dar: naprosté odpuštění. I přes všechnu pomoc, které se mi dostalo na katolické škole a při kázáních, jsem stále přešlapoval na jednom místě. Můj přístup se změnil teprve ve chvíli, kdy už mi hřích a zoufalství přerostly přes hlavu, přestal jsem hledat slávu a bohatství a začal hledat pokoj, který může nabídnout jen Ježíš. Pochopil jsem, že svatý Augustin měl pravdu, když napsal, že naše srdce je nepokojné, dokud nespočine v Bohu.