Exotem na této zemi, Stopařem na této zemi

Exotem na této zemi 

Stopařem na této zemi 

Ladislav Heryán 

Ladislav Heryán je salesiánský kněz, biblista a vysokoškolský pedagog. 

První kniha – Exotem na této zemi – je o Božím milosrdenství mezi námi a druhá kniha – Stopařem na této zemi – je o Boží velkorysosti. 

Z obou knih jsou patrné všechny autorovy role. Jako salesiánský kněz se setkává s mládeží i lidmi na okraji společnosti a tak jsou zde příběhy obyčejných lidí společně s úryvky Bible, nad kterými se Ladislav Heryán zamýšlí a hledá stopy Božího milosrdenství a Boží velkorysosti v našich životech. 

Ukázky z knihy: 

Ježíš i první křesťané jsou dětmi kultury, která chce tímto svým jazykem prostě vyjádřit, že pýcha, bohatství, arogance a hřích nikam nevedou a že cestou z této slepoty není hospodářský růst, hromadění majetku a zábava, nýbrž metanoia, obrácení, a pokora: „V ten čas řekl Ježíš: Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým.“ (…) 

Co je to za svět, ten svět „maličkých“, a jak ony „skryté věci“ odkrýt? Je to úkol na celý život. Snad je třeba se učit soucitnému a velkorysému vnímání reality kolem nás, jež se posléze vždy ukáže být plnou velkých a krásných věcí. (…) 

Jedu, zdržuje mne loudající se řidič, a při předjíždění nadávám? Je to jen výraz mé pýchy, moc je totiž nemoc a někomu k této nemoci stačí třeba jen silnější auto. 

Jde o to, vybrat si: jak se na svět kolem sebe budu dívat, v takovém světě budu žít. 

Jak je možné, že Ježíšovo „jho netlačí a břemeno netíží“, a že tedy žádným jhem a břemenem není? Ježíšovo učitelování předpokládá, že má k němu člověk důvěrný vztah. Cítí-li se Ježíšem milován, postupně přejímá jeho myšlení, jeho pohled na svět, jeho životní styl, svým způsobem se Ježíšem stává (Ga 2,20; Flp 2,5). Jen tehdy, domnívám se, člověk nalezne „odpočinutí své duše“. Jedním z velkých neštěstí křesťanství je požadavek, aby Ježíšovy etické normy dodržovali lidé, kteří nikdy neokusili jeho lásku. Je to podobné, jako bychom někomu chtěli lásku nařídit. Jen tehdy, když Ježíše miluji a jsem jím milován, se může zrodit křesťanský životní styl, jinak je to paskvil. 

Jako by tito lidé cítili, že spojit se s církví je spojit se s něčím, co by je nějak umrtvovalo, co by jim vzalo svobodu, prostě se bojí. A proč se bojí? Protože možná vidí, že ta či ona církev nenese ovoce, které by čekali od lidí, kteří v Krista věří a milují ho. Já neříkám, že to tak v církvi je všude, jsou i krásné křesťanské komunity, ale je možné, že to hledající lidé mnohdy nevidí. 

Co je oním plodem Božího království? Já se domnívám, že je to především milosrdenství, velkorysost bez předsudků, nenásilí a nezištná služba. Jen tak mohou hledající lidé uvidět, že Bůh, ve kterého dávno věří, a Ježíš, který je tolik fascinuje a inspiruje, je ten samý, jako je v církvi. 

Markéta Jurišicová