Jako sžírající oheň
Dom Samuel je opatem v trapistickém klášteře Panny Marie v Novém Dvoře v západních Čechách.
Ve své knize Jako sžírající oheň se chtěl vyjádřit k tomu, co vše pro něj znamená církev, mnišství, víra, modlitba, … Cítí však potřebu vyjádřit se i k tomu, co nás oslabuje. Nedůvěra v sílu křesťanské rodiny, zmatek a rozháranost, všechny bolesti současné církve (nespravedlivé činy některých kněží, neupřímnost, malověrnost, křivá obvinění,…). Mluví ale také o tom, co nás nese dál (modlitba, schopnost odpouštět, váha otcovství, předávání zkušeností,…).
Jde o velmi upřímnou knihu plnou témat a úvah, která vedou čtenáře k zamyšlení.
Ukázky z knihy:
Začnu palčivými tématy jako syn církve.
Od ní jsem přijal vše. To ona požehnala a podepřela lásku mých rodičů. Když mě má matka pár dní před Vánoci přivedla na svět, církev mě přijala do svého lůna a dopřála mi, abych se tři dny po svátku Zjevení Páně stal Božím dítětem. Bděla nad mým křesťanským vzděláváním. V období dospívání byli mými nejlepšími průvodci její kněží. To ona – opět ona – udržovala manželskou věrnost mých rodičů. To ji jsem odvrhl v bouřlivých letech mládí; nejprve ji, potom Krista a nakonec samotného Boha. Poté, co jsem sám vlastním přičiněním dospěl až na dno propasti, jsem skrze ni opět nalezl tvář Pána; jejím prostřednictvím mi kněz udělil odpuštění; v jejím lůně zaštítila jedna komunita moje mnišské povolání, jeden z jejich otců mi vytyčil cestu v přítomnosti bratrů, kteří se mi stali bližšími než kdokoli jiný.
Právě tato církev je dnes předmětem sporů, jako byla ostatně vždy. Jsem mnichem již více než třicet let, knězem víc než čtvrt století. Nejméně dvě třetiny života mám za sebou. Mám mlčet? Žijí nyní v České republice, kde nenávist k Bohu, na níž nesla tichou spoluvinu většina národa, přinutila církev umlknout na čtyřicet let. Mám mlčet? Právě tato církev mi svěřila péči o komunitu a úkol posilovat na cestě k Bohu skupinku mnichů, kteří mě dnes oslovují jménem otec, „abba“, opat. (…)
I dnes, stejně jako dřív, musí mniši tvrdě bojovat. V hrdinských dobách na ně dotírali řvoucí lvi, svůdné nevěstky a odpudiví démoni. A dnes kolem mnichů krouží zlé čarodějnice na košťatech (duch světa, …) a probodávají je výhružnými pohledy.
___________________________________________________________________________
Tři lásky: Bůh, druzí a já
Nejednou jsem se setkal s muži i ženami různých životních stavů, s mladými lidmi i starci, kteří zářili štěstím. Se starými kněžími; s mlčenlivými mnichy, kteří několika slovy poodkryli závoj života, jenž dával tušit svou náročnost, avšak zároveň tolik přitahoval; stejně tak s věrnými manželi; nebo osobami naprosto oddanými velkému dílu. Tito lidé vzbuzovali závist.
Je pravda, že mravní velikost, až na některé velmi vznešené jedince, má většinou svůj původ v křesťanském životě; jinak řečeno je Božím darem. Blaženost, po níž naše tělo mocně touží, nalézá odpovídající odezvu pouze v prudkosti Boží lásky. Každý člověk v sobě nese tři souběžné lásky – lásku k Bohu, lásku k druhým a lásku k sobě -, které se mají rozvíjet ve vzájemném souladu. Pokud společně rostou, je šance, že žádná z nich nezadusí tu druhou. Často se ale stává, že bez dohledu lásky k Bohu udusí lásku k druhým sebeláska – pokud nejde o nevýraznou povahu s omezenými tužbami; kráčíme pak od neúspěchu k neúspěchu, naše samota je krok za krokem tíživější, až nakonec dospějeme k nenávisti vůči sobě samým. Tato nenávist nám pak brání v setkávání s druhým člověkem, nebo ho rozdrtí.
Některým lidem Bůh nabízí tak radikální lásku k sobě, že pokud přestojí počáteční kruté odříkání se druhých i sebe sama, její plnost se nakonec vylije na druhé i na ně samotné. Je to jen věc trpělivosti. Nacházíš-li se v této kategorii šťastlivců povolaných k absolutní lásce, nestěžuj si. Pokud jen jedna část tebe, skrytá a nepostřehnutelná, lační po těchto živých vodách, je to znamení, že už jsi byl vyvolen. Tedy neváhej, zpřetrhej všechna pouta a vrhni se do této propasti. „Proste, tlučte, a bude vám otevřeno“ (Lk 11,9).