Jezuitský návod (téměř) na všechno

Jezuitský návod (téměř) na všechno James Martin Pokud znáte jezuitskou spiritualitu, nebo jste prošli ignaciánskými exerciciemi, bude tato kniha pro vás připomínkou nebo rozvedením toho, co možná už znáte. Vy, kdo neznáte postupy sv. Ignáce, budete možná překvapeni, čím tento světec přispěl nejen církvi a jednotlivým věřícím, ale snad také prostě všem lidem, kteří jsou ochotni řídit se jeho postupy na Cestě (životem). 

James Martin, americký jezuita, vysvětluje spiritualitu sv. Ignáce tak, aby ji pochopilo co nejvíce lidí (věřící, nevěřící, židé nebo třeba muslimové). Zkrátka všichni, pro které byly exercicie sv. Ignácem napsány. Ignác chtěl, aby se tyto jeho postupy šířily mezi všechen lid. James Martin mu v tom pomáhá. Jeho vysvětlování je živé, vtipné, plné konkrétních příkladů a je psáno srozumitelným jazykem. Přesto, že je kniha na první pohled „tlustá“, čte se velmi dobře a doporučuji ji všem, kdo chtějí na své Cestě udělat další krok vpřed. 

Ukázky z knihy: Mnozí jezuité nazývají tuto modlitbu původním španělským názvem - examen (zpytování svědomí). Skládá se z pěti nenáročných kroků. Vykonává se jednou (obvykle před spaním) nebo dvakrát denně (v poledne a večer). Postup je následující: Jako při každé modlitbě začínáme prosbou o Boží milost. Vědomě zveme Boha, aby byl s námi, a připomínáme si Boží přítomnost. Tradičním prvním krokem je vděčnost. Připomínáme si dobré věci, které se během dne staly a děkujeme za všechny „dary“. To je podstatný krok. Jezuitský odborník na spiritualitu David Fleming mi nedávno napsal: „Ignác ve zpytování svědomí viděl modlitbu, která se nesoustředí jen na vlastní osobu, ale stejně tak se obrací k Bohu. Proto zpytování začíná vzdáváním díků Bohu, čímž modlitba získá své zaměření. Není to vyšetřování či zasněné sebepozorování, ale druh modlitby – způsob, jak být s Bohem.“ Ignác chápal „dary“ v nejširším smyslu slova. Se samozřejmostí bychom do této kategorie zařadili dobré zprávy, chvilku něžnosti s manželkou, dokončení důležitého projektu v práci. Do zpytování však patří i méně zřejmé věci: překvapující záblesk slunečního světla uprostřed zamračeného zimního dne, chuť dobrého oběda, spokojenost se společným večerem stráveným s dětmi na konci náročného dne. V Ignácových očích existovala – bez ohledu na jejich zdánlivou malichernost – spousta příležitostí k vděčnosti. Je třeba si je jen vyvolat v paměti a „vychutnat“, jak by řekl. Vychutnávání je lékem na čím dál větší spěch v našem životě. Žijeme v rušném světě, který klade důraz na rychlost, efektivitu, produktivitu, a my zjišťujeme, že jsme v jednom kole a ve spěchu plníme jeden úkol za druhým. Život se mění na nekonečný sled úkolů a náš den se stává seznamem toho, co máme udělat. Stáváme se lidskými roboty, místo abychom byli lidskými bytostmi. Když si něco vychutnáváme, zpomalujeme. Ve zpytování svědomí si nevzpomínáme na důležité zážitky dne jen proto, abychom je zařadili do seznamu věcí, které jsme viděli nebo udělali. Máme si je spíš vychutnávat, jako by byly dobrým jídlem. Zastavíme se, abychom měli radost z toho, co se stalo. Objevování skrytých denních radostí prohlubuje naši vděčnost Bohu. Jak řekl Anthony de Mello: „Cokoli, za co jsme vděčni, posvěcujeme.“ 

Každá forma modlitby má však svá úskalí. Jedno z úskalí prosebné modlitby spočívá v tom, že může náš duchovní život připravit o vědomí Boží svobody a může ho posunout do sféry pověrčivosti nebo dokonce magie. Můžete nabýt dojmu, že když se pomodlíte určitým způsobem určitou modlitbu nebo ji budete opakovat, přemluvíte Boha, aby něco udělal. Přinutíte ho reagovat. Modlitby ale nejsou kouzla nebo zaklínadla určená k tomu, aby se něco stalo. (Přesně v to jsem doufal, když jsem byl malý!) Možná kvůli této obavě z pověrčivosti mi hodně lidí řeklo, že se cítí provinile, když se modlí prosebnou modlitbu. Nebo sobecky. Říkají: „Je tolik lidí na světě, kteří potřebují pomoc mnohem víc než já. Jak bych mohl od Boha něco chtít?“ Nepochybně existuje spousta lidí, kteří potřebují pomoc víc než vy (a já). A ačkoli je důležité držet své vlastní potřeby na uzdě, sotva je možné nemodlit se prosebné modlitby. Neznám nikoho, kdo by necítil potřebu prosit Boha o pomoc. Mám rád vtip o jednom chlapíkovi, který zoufale hledá místo k zaparkování před kostelem. Za chvílí začíná svatba, kde má být svědkem, a nemůže si dovolit přijít pozdě. “Bože“, modlí se, „jestli mi najdeš místo k zaparkování, budu každou neděli do konce života chodit do kostela!“ V tom okamžiku se jedno místo těsně před ním uvolní. „Ach Bože, nemusíš se obtěžovat,“ řekne, „právě jsem jedno našel.“ Markéta Jurišicová