Jízda v levém pruhu

Jízda v levém pruhu Marek Vácha 

Jízda v levém pruhu je tentokráte rozhovorem bohoslovce Jožina Valenty s Markem Váchou. Jak jsme již u Marka Váchy zvyklí, jde o výpověď maximálně upřímnou a otevřenou. 

Z rozhovoru se dozvíme o dětství a rodině, které Marka Váchu formovaly, o jeho vášni k přírodě a k Bohu. Jak se dostal na Antarktidu a proč organizoval tábory mládeže. Co jej trápí a co naopak dobíjí. 

Kdo rád čte Váchovy knihy, jistě si rád přečte i tuto knihu a kdo Marka Váchu moc nemusí, třeba po přečtení tohoto rozhovoru právě mnohé pochopí. 

Ukázka z knihy:

Udělal ti Bůh čáru přes rozpočet?

Měl jsem to opravdu nastavené na biologii. Nicméně na tom modlitebním setkání v rámci charismatické obnovy to v jeden moment přišlo jako blesk. Vzpomínám si, jak jsem pak šel celý zmatený domů na Vychodilovu. Byl jsem zrovna v prváku na vysoké, měl jsem obrovskou radost z biologie, a vůbec jsem netušil, co bude dál. 

Radil ses s někým? 

Různí kněží, kterým jsem se svěřil, mi říkali, abych odešel z vysoké a šel do semináře v Litoměřicích. Naštěstí to ale dopadlo tak, že jsem se o tom bavil s dnes již zesnulým Bedřichem Provazníkem – tajně svěceným biskupem – a ten mi říkal: „Pán ti dal povolání ke kněžství, ale neodňal ti lásku k biologii. A to není malá věc.“ Doporučil mi dostudovat biologii, poté emigrovat a teologii vystudovat v Římě. (…) Když jsem v červenci 1990 udělal státnice z biologie a zakončil tak vysokou školu, měl jsem zároveň podanou přihlášku do semináře. Věděl jsem, že biologii nebudu už nikdy dělat. Na jedné straně jsem měl obrovskou radost, že jsem ty státnice udělal, ale taky si vzpomínám na konkrétní místo v našem bytě, na kterém jsem stál a plakal, že už nikdy nebudu dělat to, co jsem do té doby celý život studoval. 

Muselo být hrozně těžké všechno opustit.

A to ještě nebylo všechno. V roce 1990 jsme dostávali do té doby naprosto nepředstavitelné nabídky stipendií z Ameriky. Já jsem dělal diplomku na fyziologii živočichů a na toto téma přišla nabídka stipendia taky. Přišli za mnou a říkali: „Nebuď blázen. Okamžitě vyraz do Ameriky, protože to je okno, které se otevře jednou za život.“ Paní Benešová mi říkala: „Neblázněte, Marku. Okamžitě všeho nechte a jeďte.“ Na straně druhé chci dodat, že díky těmto životním osudům pak přišly věci, které jsem si nikdy nemohl představit ani ve snu.

  Myslíš své cesty na Antarktidu?

Ano, Měl jsem z toho dojem, že když člověk něco odevzdá Pánu Bohu, vrátí se mu to potom v míře, která je mnohem větší, než čeho se člověk vzdal. 

Takže se potvrdila slova Písma …

Koneckonců dnes se živím tím, že učím obor, který je syntézou filozofie, teologie a biologie. Najednou se to vlastně všechno vrátilo a jsem vděčný zemřelému Bedřichu Provazníkovi za ten zásadní rozhovor, který mě přiměl napřed vystudovat biologii a až poté jít do semináře. 

Nemusel jsi ani emigrovat …

Ano. A v září 1990 jsem začal studovat v už obnoveném semináři a ty věci se daly do pohybu velmi organicky a plynule. To jsme si v roce 1986 nedokázali představit, a nakonec to vlastně nemohlo být lepší.