Když padají manga

Vojtěch Bílý, student církevního gymnázia v Plzni, přestoupil v kvintě na Lycée Carnot ve francouzském Dijonu a po maturitě se rozhodl pracovat 4 jako dobrovolník v SAR – Středoafrické republice na misii bosých karmelitánů v městečku Bozoum. Již v době, kdy se na cestu připravoval, panovala v zemi vyhrocená politická situace. Skupiny rebelů z povstalecké organizace Séléka terorizovali obyvatelstvo, docházelo k brutálnímu násilí a nebyl nikdo, kdo by uměl nastolit pořádek. Vojtěch na misii pracuje jako učitel a zapojuje se do každodenního chodu misie. Brzy se však situace vyhrotí natolik, že misie slouží jako uprchlický tábor pro vystrašené obyvatelstvo a nezbývá než školu zavřít. Kniha je velice poutavá a dramatická. 

Ukázka z knihy: Jak dlouho ten klid na misii vydržel? Moc dlouho ne – pár hodin. Útok na Bozoum začal během oběda. Ještě jsme ani nedojedli, když se začalo nanovo střílet. Naše misie leží na kopci nad městem a právě z terasy, kde se podává jídlo, je na Bozoum nejlepší výhled. Jenže ten, který se nám v tu chvíli naskytl, nijak hezký nebyl. Střelba se najednou ozývala z různých koutů města, z některých čtvrtí k nám doléhaly výbuchy granátů. Rachot střelby ohlušoval. Teprve teď nám docházelo, jak obrovský arzenál Séléka dokázala shromáždit. Zpozoroval jsem auto, na jehož střechu rebelové nasadili těžký kulomet. Několikrát jsme viděli výbuchy raket z raketometů. Z více míst se začal zvedat hustý černý kouř… Bylo to, jako když píchneš klackem do mraveniště nebo ho pokropíš vodou: ve městě vypukla panika, lidé prchali všemi směry. Velká vlna se začala sunout k nám na misii. Živě si vybavuji, jak mi v tu chvíli bušilo srdce. Vzal jsem telefon a zavolal jsem Lídě – jednak jsem jí to slíbil a jednak jsem to prostě musel někomu říct. Tu obrovskou bezmoc nešlo jen tak setřást. Bylo mi jasné, že tam dole pod námi ve velkém umírají lidé, a jen jsem doufal, že mezi nimi není někdo, kdo mi za těch pár měsíců přirostl k srdci. (…) Co jste se všemi těmi lidmi udělali? 5 Šel jsem se podívat po areálu. Lidé pořád přicházeli ve velkých skupinách a spolu s nimi zprávy o mrtvých v ulicích různých částí Bozoum. Když lidé dorazili, zastavili se a bez dechu pozorovali doutnající a vybuchující město. Nebyla v tom žádná hysterie, panika. Většinou byli až překvapivě klidní, odevzdaní – jako by „bylo vymalováno“ a nebylo už co řešit. Připadalo mi to vlastně strašně smutné. Proplétal jsem se mezi nimi a nevěděl, co si mám počít: ale v ten okamžik se skutečně nedalo dělat vůbec nic. Boje v Bozoum pokračovaly s různou silou až do večera. Do té doby k nám přišlo několik tisíc lidí.