Klauzura - vstup zakázán

Klauzura – vstup zakázán 

Consilia Maria Lakottová 

Zvažovali jste někdy reálně tu možnost, že by vás Bůh volal do zasvěceného stavu? Většinou se to děje na základě nějakého podnětu. Setkání s někým, kdo vás osobně zasáhne; nějaký intenzivní prožitek; určitá touha, která stále narůstá. U některých známých světců to byl třeba sen. Já jsem tuto možnost zvažovala na základě přečtení knihy Klauzura – vstup zakázán. 

Pokud se blíže neseznámíte s životem řeholníků nebo řeholnic, nebo někoho takového osobně neznáte, jste často v zajetí určitých mylných představ nebo předsudků. Zvláště mladý člověk si nedovede představit, že by mohl za zdmi kláštera prožít radostný život. 

Četla jsem tuto knihu asi po pětadvaceti letech a snažila jsem se najít to, co mě na ní tehdy tak oslovilo. Svým způsobem jde vlastně o dívčí román s jednoduchou zápletkou. Mladá redaktorka dámského časopisu je vyslána svým šéfredaktorem do kláštera, aby odhalila, proč do něj náhle odešla mladá filmová hvězda. Redaktorka předstírá, že chce vstoupit k dominikánkám, aby tak vznikla unikátní reportáž o tom, co se děje za dveřmi s nápisem Klauzura – vstup zakázán. 

To, čím román oslovuje, je vlastně popis, v čem spočívá život postulantek nebo novicek. Najednou to není tabu, nebo něco neznámého a čtenář vidí, že i zde je život normální se svými radostmi i starostmi. Dává nám nahlédnout do radosti a štěstí řeholního života. 

Ukázka z knihy: 

Osaměla jsem. Podívala jsem se na hodinky – ještě nebylo ani sedm večer. Jen jako malé dítě jsem musela takhle brzy do postele. Zvenku ke mně tu a tam doléhaly tiché kroky. Klauzura je nepochybně za železnou bránou, odkud nepronikne žádný zvuk. Od matky Amabilis bylo milé, že se zmínila o odlehlosti. Kdy jsem byla naposledy takhle sama? 

Ne, není dobře člověku samotnému! 

Radši jsem přece jen vybalila kufr, dvoje šaty by se snad daly použít. Jedny byly z lehké vlněné látky šeříkové barvy, druhé syntetické s potiskem, měly rukávy a střízlivý výstřih. Ty mi snad projdou. 

Bylo chladno, asi snad přece jen vlezu do postele. Matrace byla překvapivě měkká. Čítávala jsem o tvrdých kajících ložích řeholnic, o pryčnách, slamnících a plechových skříňkách. Tady to byla docela ucházející postel. Když jsem se otočila, zasténala – snad že na ni nocovalo již tolik vyplašených uchazeček? Ano, bylo mi úzko, nemělo smysl to zapírat. 

Do čeho jsem se to pustila? Jedno vím zcela jistě – nikdy mě ani nenapadlo stát se řeholnicí, a přesto tu chci zůstat a žít klášterním životem nejméně rok. A rok má dvanáct měsíců, 365 dní… uf, třistapětašedesátkrát vstávat v půl šesté, dříve, než kohout zakokrhá… to je na mě moc! To už mě mohl šéf poslat radši do Himaláje… Lomcoval mnou vztek, jen jsem si na něj vzpomněla. Srdce mi rychle a hlasitě bušilo a neměla jsem prášek, který bych si mohla vzít. Nejsem žádná stará tetka, která s sebou všude vozí kufr léků. Ale co se dělá při bušení srdce?

Markéta Jurišicová