Otče, odpouštím vám

Sexuální zneužívání v církvi je momentálně aktuální téma a média ho předkládají veřejnosti vesměs bulvárním způsobem. Jde především o to, vzbudit senzaci. Mnoho lidí tak s církví nechce mít nic společného a věřící často neví, co si mají myslet a jak reagovat.

Je to téma velmi vážné a bolestivé. Není možné jej zlehčovat, ale také je třeba přistupovat k nařčením rozvážně, aby nevznikl nový „hon na čarodějnice“ na základě jakéhokoliv obvinění, které nemusí být pravdivé.

Obětí se pak může stát kdokoli – zneužívaný i křivě obviněný.

Kniha Otče, odpouštím vám je výpovědí muže, který byl v dětství zneužíván knězem a svého trýznitele udal až po dvaatřiceti letech. Pomáhá nám pochopit, proč je pro oběti tak těžké se agresorovi postavit na odpor a proč zneužívání nenahlásí.

Daniel Pittet dokázal odpustit a kniha, přestože je velmi upřímná a ve své reálnosti děsivá, je také plná naděje. Na závěr knihy je také připojen rozhovor s knězem, který Daniela zneužíval, a který se ke svým skutkům vyjadřuje.

Z předmluvy papeže Františka ke knize:

Stane-li se někdo obětí pedofila, je pro něj velkou zkouškou ujmout se slova, vyprávět o tom, co vytrpěl, a popsat zranění, která přetrvávají ještě roky poté. Právě proto je svědectví Daniela Pitteta potřebné, cenné a odvážné.

Seznámil jsem se s ním v roce 2015 ve Vatikánu v rámci Roku zasvěceného života. Daniel chtěl ve velkém měřítku rozšířit knihu nazvanou Milovat, znamená dát vše, která obsahuje svědectví řeholníků a řeholnic, kněží a zasvěcených osob. Sotva jsem si dokázal představit, že muž tak nadšený a zanícený pro Krista byl zneužíván knězem. Když mi o tom vyprávěl, jeho utrpení se mě hluboce dotklo. Viděl jsem v jeho příběhu děsivou zkázu, kterou způsobuje sexuální zneužití, i dlouhou a bolestnou cestu, kterou oběti poté musejí ujít.

Jsem rád, že se nyní i další mohou setkat s jeho svědectvím a odhalit, do jaké míry může zlo vstoupit do srdce člověka, byť je to služebník církve. (…)

Přesto Daniel Pittet ve svém neštěstí potkal i jinou tvář církve, díky níž nepropadl zoufalství ani nad lidmi, ani nad Bohem. Vypráví nám také o síle modlitby, které nikdy nezanechal a která ho posilovala i v nejtemnějších chvílích.

Po čtyřiceti čtyřech letech se rozhodl navštívit muže, který ho zranil v největší hlubině jeho bytosti. Podíval se mu do očí a stiskl mu ruku. Zraněné dítě je nyní mužem, sice křehkým, ale se vztyčenou hlavou. Velmi se mě dotkla jeho slova: „Mnoho lidí nedokáže pochopit, že k němu nechovám nenávist. Odpustil jsem mu a svůj život jsem vystavěl na tomto odpuštění.“

Děkuji Danielovi, protože taková svědectví, jako je to jeho, prolamují hradbu mlčení nad skandály a utrpením a přinášejí světlo do děsivě temných míst v životě církve. Otevírají cestu k spravedlivému zadostiučinění a k milosti usmíření, a také pomáhají pedofilům samotným uvědomit si strašlivý dopad jejich činů.

Modlím se za Daniela a za všechny, kteří byli jako on zraněni ve své nevinnosti. Kéž je Bůh obnoví a uzdraví, kéž nám všem odpustí a prokáže nám své milosrdenství.