Pane Bůh, tady Anna

Pane Bůh, tady Anna Fynn Kniha o malé Anně, kterou našel mladý Fynn po svých toulkách ulicemi Londýna poprvé vyšla již v roce 1979. Anně byly čtyři roky, a protože nevěděla, kam patří, Fynn ji vzal domů ke své matce a tak Anna zůstala u nich. Často se s Fynem bavila o panu Bohu a její pohled na něj a na celé bytí byl nejen dětsky originální, ale také velmi moudrý. Úvahy malé Anny nutí čtenáře dodnes o panu Bohu přemýšlet. 

Ukázka z knihy:

Leželi jsme tedy v posteli, pokoj ozařovala pouliční lampa, Anna si držela hlavu v dlaních a lokty se mi opírala o hruď. Čekal jsem. Rozhodla se, že tak asi deset minut zůstane, aby si dobře připravila argumenty, a pak se do toho pustila. „Pan Bůh všechno stvořil, že jo?“ Nemělo smysl, abych jí říkal, že vlastně nevím. Odpověděl jsem: „Ano.“ „I špínu a hvězdy a zvířata a lidi a stromy a všechno, i čmrdlíky?“ Čmrdlíci byla ta drobná stvořeníčka, která jsme pozorovali pod mikroskopem. Řekl jsem: „Ano, stvořil úplně všechno.“ Přikývla na souhlas. „Miluje nás pan Bůh opravdově?“ „Samozřejmě,“ odpověděl jsem. „Pan Bůh miluje všechno.“ „Aha,“ odtušila. „Tak proč potom dopustí, aby něco bolelo a aby se umíralo?“ Její hlas zněl, jako by měla pocit, že zrazuje posvátnou pravdu, ale ta otázka se vynořila a musela být položena. „Nevím,“ odpověděl jsem. „Je spousta věcí, které si u pana Boha neumíme vysvětlit.“ „No, ale když toho o panu Bohu moc nevíme,“ pokračovala, „jak víme, že nás má rád?“ Bylo mi jasné, že jí nemám jak odpovědět, ale naštěstí ani ode mne žádnou odpověď na svou otázku nečekala, protože pospíchala dál: „Ty čmrdlíky můžu milovat k zbláznění, jenže oni se to nikdy nedovědí, že ne? Jsem milionkrát větší než oni a stejně tak je pan Bůh milionkrát větší než já, takže jak mám vědět, co pan Bůh dělá?“ Na chvíli se odmlčela. Později jsem si uvědomil, že se v tom okamžiku naposled ohlížela za prvním obdobím svého dětství. Potom pokračovala: „Fynne, pan Bůh nás nemiluje.“ Zaváhala. „Víš, nemiluje nás tak, jak si lidi myslejí, milovat umějí jenom lidi. Já miluju Švidru, ale Švidra mě nemiluje. Miluji čmrdlíky, ale oni mě nemilují. Miluju tebe, Fynne, a ty miluješ mě, že jo?“ Přitiskl jsem ji pevněji k sobě. „Ty mě miluješ, protože patříš mezi lidi. Já miluju opravdově pana Boha, ale on mě nemiluje.“ Znělo mi to jako umíráček. „Zatraceně,“ pomyslel jsem si. „Proč se tohle musí lidem dít? Ztrácí teď úplně všechno.“ Jenže jsem se mýlil. Stále oběma nohama pevně na dalším schodě. „Ne,“ pokračovala, „ne, on mě nemá rád, ne tak jako ty, je to jiné, je to milionkrát větší.“ (…) „Fynne,, ty umíš milovat líp než všichni ostatní lidi, stejně jako já, že? Jenže pan Bůh je jinej. Víš, Fynne, lidi uměj milovat jenom zvnějšku a líbat se jenom zvenčí, ale pan Bůh tě může milovat zevnitř a umí tě políbit přímo dovnitř, takže je to jiný. Pan Bůh není jako my; my jsme trochu jako pan Bůh, ale ne moc.“ (…) „Víš, Fynne, pan Bůh je jinej než my, protože on umí dokončit věci, a my ne. Já neumím dokončit svou lásku k tobě, protože to už budu milion let po smrti, než to dokážu dodělat, ale pan Bůh umí svou lásku k tobě dokončit, takže to není stejný druh lásky, že ne?“