Pojď, buď Mým světlem

Mnoho z nás si ještě pamatuje, když matka Tereza zemřela. Její smrt byla poněkud ve stínu smrti lady Diany, přesto celý svět věděl, že svět přišel o světici malé vzrůstem, ale obrovské lásky. Lidé si připomínali její smích a pokojnou tvář, přestože byla svědkem tolika utrpení. Kniha „Pojď, buď Mým světlem“ byla pak obrovským šokem. V osobní korespondenci se najednou odkrývá nekonečná temnota, kterou matka Tereza zakoušela po mnoho let. Vše co činila a o čem mluvila, bylo jen na základě její víry. Nic z toho necítila ve svém srdci. Matka Tereza je důkazem toho, že obyčejná malá žena z Albánie může navždy změnit svět. 

Ukázky z knihy: Při vtělení se Ježíš stal jedním z nás a byl nám podobný ve všem kromě hříchu; ale v době Utrpení se stal hříchem. – Vzal na sebe naše hříchy, a proto byl odmítnut Otcem. Myslím, že to bylo největší ze všech utrpení, která musel snášet, a že toho se v agonii v Zahradě nejvíc děsil. Tato Jeho slova na Kříži byla výrazem hloubky Jeho opuštěnosti a Utrpení – že dokonce ani Jeho vlastní Otec se k Němu nehlásil jako k Svému Synu. Že přese všechno Jeho utrpení a muka se k Němu Jeho Otec nehlásil jako k Svému milovanému Synu, jak to udělal, když Ho křti svatý Jan Křtitel a při Proměnění. Ptáte se: „Proč?“ Protože Bůh nemůže přijmout hřích a Ježíš na sebe hřích vzal – stal se hříchem. (…) Svým životem zasvěceným službě chudým na sebe Matka Tereza vzala stejný osud jako Ježíš. Jako jiní svatí, kteří byli povoláni, aby ty, jimž slouží, přivedli blíž Bohu, byla povolána sdílet úděl chudých. Jistým způsobem musela bojovat s jejich pokušeními a překonat je, aby z nich oni mohli vyjít vítězně. A byla to krutá bitva. Ve výroku: „Jestli je peklo – pak musí být právě takové,“ nezvažovala existenci pekla, ale spíše tím stvrzovala, „jak temná“ její temnota je. 

Musel jste se za mě velice vroucně modlit – protože už asi měsíc je moje srdce velmi hluboce sjednoceno s vůlí Boží. Přijímám – ne ve svých pocitech, ale svojí vůlí – vůlí Boží. Přijímám Jeho vůli – nejen na čas, ale na Věčnost. V mé duši – nemohu vám povědět – jaká tma tam je, jaká bolest, jak strašlivé. Moje pocity jsou tak zrádné. Cítím, jako bych „odmítala Boha“, a přece to největší a nejtěžší, co nesu – je tato strašlivá touha po Bohu. Modlete se za mě, abych se v této bolestné temnotě Ježíšovi nestala Jidášem. 

Nechte chudé a lidi, ať vás snědí. (…) Nechte lidi, ať si „ukousnou“ z vašeho úsměvu, z vašeho času. Možná byste se někdy radši na někoho, s kým jste měli nějaké nedorozumění, ani nepodívaly. Pak se na něj nejen podívejte, ale usmějte se na něj. (…) Naučte se nazpaměť, že musíte lidi nechat, ať vás snědí.