S Bohem v Rusku

S Bohem v Rusku Walter J. Ciszek 

Americký jezuita polského původu, Walter Ciszek, touží uposlechnout výzvu papeže Pia XI., kterou směřoval k mladým seminaristům a zvláště členům jezuitského řádu, aby vstoupili na ruskou kolej v Římě a připravovali se na pastoraci v Rusku. Walter byl už jako dítě velmi svérázný a tvrdohlavý. Tyto vlastnosti se později ukáží, jako skvělá výbava pro jeho životní dráhu. Po svém vysvěcení se tajně vydává na cestu do Stalinistického Ruska, kde je posléze zajat a odsouzen jako vatikánský špión na 16 let do pracovních táborů na Sibiři. 

To, co mne na knize, kromě velice poutavého a zajímavého příběhu zaujalo, je určitá pozitivita celé knihy. Krutost dozorců a vyšetřovatelů, nelidské podmínky a extrémní počasí jsou sice zmiňovány a popsány, ale nejsou stěžejní. Celá kniha je především o službě, odhodlání a odevzdání se Boží prozřetelnosti. 

Ukázka z knihy: 

Jak jsem přežil? Mohu jen říct, že díky Boží prozřetelnosti, ale jak to vysvětlit? Nemám tím na mysli pouze skutečnost, že o mne Bůh pečoval. Chci říct, že mne k těm rokům na Sibiři povolal, připravil mne na ně a pak mne tam i chránil. Jsem o tom přesvědčen. A pak, je to můj život a já jsem jeho ruku cítil na každém kroku. Ale domnívám se, že chce-li někdo pochopit, jak jsem dokázal přežít, musí nejprve alespoň z části vědět, kdo jsem a jak jsem se vůbec dostal do Ruska. Například musí vědět, že jsem byl už od narození neústupný. Byl jsem také nepoddajný, a to nikoli v onom zdvořilém smyslu slova, ale tak, jak to slovo užívali naši dávní sousedé, když potřásali hlavami a nazývali mne „neurvalcem“. Na to nelze být hrdý, ale vyjadřuje to tak čestně, jak jen lze, jaký materiál to měl Bůh k dispozici. Byl jsem surovec, vůdce uličníků, rváč – a většinu šarvátek jsem vyvolal úmyslně, jen z rošťáctví. Škola pro mne nebyla ničím, leda když měla hřiště, kde jsem mohl bojovat, zápasit nebo pěstovat sporty, a to jakékoli. Nebyl jsem ochoten připustit, že existuje něco, co bych nedokázal alespoň stejně dobře, ne-li lépe, než ti druzí. A jinak, pokud jde o školu, ulejval jsem se tak, že jsem ve farní škole sv. Kazimíra musel opakovat celý rok. Došlo to skutečně až tak daleko, že v době, kdy jsem byl na gymnáziu, mne otec jednou vzal na policejní stanici a trval na tom, aby mne poslali do polepšovny. (…) Přesto to byl báječný otec. Vzpomínám si na den, kdy jsem šel s kluky na výlet do sousedního města a všechny peníze, které mi dal, jsem utratil v nedalekém zábavním parku. Neměl jsem ani na vlak domů. Cestoval jsem tak, že jsem se zavěsil na jedno auto. Téměř jsem se zabil o zeď tunelu, kterým jsme projížděli, a domů do Shenandoahu jsem se vrátil asi v jednu v noci, úplně prochladlý, hrozně unavený a hodně vyděšený. Můj znepokojený otec na mne ještě čekal. Rozdělal v kuchyňských kamnech oheň a pak, aniž by budil matku, mi vlastnoručně uvařil jídlo a bezpečně mne uložil do postele. Po mnoha letech, tehdy v sibiřských vězeňských táborech, to byla právě tato epizoda, kterou jsem měl před očima, když jsem myslel na svého otce.