Svět bez Boha

Svět bez Boha 

Tomáš Halík, Anselm Grün 

Tomáš Halík se společně s Anselmem Grünem zamýšlejí nad ateismem ve světě, ale také nad přínosem ateismu pro křesťany a pro jejich osobní zkušenost s Bohem. 

Úvahy obou autorů se pravidelně střídají v jednotlivých kapitolách. Zajímavé je sledovat způsoby vyjadřování obou autorů. Kdo zná Tomáše Halíka, ví, že se občas vyjadřuje příliš akademicky a pro „obyčejného“ čtenáře jsou pak Grünovy kapitoly úlevou a dávají prostor na pochopení i Tomáše Halíka. 

Líbí se mi, že o ateismu hovoří dva současní přední teologové. Dávají přínosné podněty k zamyšlení a nutí nás vystoupit z našich osobních bublin. Tytam jsou myšlenky o tom, jak všichni nevěřící jdou rovnou do pekla. 

Ukázky z knihy: 

Anselm Grün 

Při rozhovorech s lidmi se nejčastěji setkávám s ateismem, který je výsledkem utrpení. Tak například člověk může přestat věřit v Boha, protože se mu v životě nic nedaří. Jednomu muži umřela manželka na rakovinu. Jeho syn spáchal sebevraždu. Co odcizilo tohoto člověka od Boha, není pouze zmíněné utrpení, ale jednoduše pociťovaná nesmyslnost života. Jaký smysl lze nalézt v tom, že matka svým dětem umře v raném věku, že mladý muž už nemůže a nechce žít? Když ale hovořím s trpícím člověkem, nemohu mu jen tak ukvapeně sdělit, že utrpení má smysl a že v utrpení se má člověk cítit Bohem milován. Pro toho, kdo trpí, jde o prázdná slova. Nejprve musím spolu s trpícím vydržet onu nesmyslnost jeho útrap, musím vydržet jeho beznaděj a vzdor, abych se pak sám sebe mohl zeptat: Čím by mi v takové situaci byla víra? Mohl bych se přese všechno víry držet? A co je to za Boha, který po mně chce, abych takové utrpení vydržel? Karl Rahner je toho názoru, že musíme vydržet nepochopitelnost utrpení, abychom se mohli skrze ně pídit po nepochopitelnosti Boží. Snad se potom někdy, jakmile odezní období zoufání a vzdoru, budeme umět v nepochopitelnost Boží odevzdat a spolehnout se na to, že se v ní setkáváme s nepochopitelnou Boží láskou. 

Tomáš Halík 

Křesťanská víra je „vtělená“ – je účastí jednotlivého věřícího na víře církve, na pokladu tradice, ale je zároveň vtělená do jeho neopakovatelného životního příběhu, do jeho způsobů myšlení a vnímání. 

Dar víry není mechanicky otištěný do naší mysli jako pečetidlo do vosku. Skoro bych řekl, že poslání „věřit, žít ve víře“ se spíše podobá zadání tématu, na něž máme napsat kvalitní esej, nebo hudebnímu dílu, které má umělec tvořivě interpretovat. Čím komplikovanější je svět, do kterého jsme posláni, tím více život z víry přestává být pouhým plněním příkazů a zákazů a stává se podobnější umění – a vyžaduje stále víc i náročné umění tvořivé improvizace v nezvyklých podmínkách a situacích. Proto bude na světě stále více způsobů, jak být křesťanem. 

Milost víry je jako hřivna ze známého Ježíšova podobenství. Nesmíme ji zakopat a úzkostlivě střežit její neměnnost, nýbrž máme ji odvážně a podnikavě rozmnožit – a to nejen navenek, obracením druhých, ale především rozvíjením vlastního života z víry. V klasické zbožné literatuře čteme, že víra se sytí čtením Písma, studiem křesťanské nauky, liturgií a svátostmi a životem modlitby – ale je třeba dodat, že naše osobní víra se sytí a prohlubuje se i každodenními zkušenostmi, proudem zážitků z práce, setkání, četby… V těchto všedních událostech je obsaženo bezpočet Božích výzev a inspirací pro toho, kdo jim dovede naslouchat a inteligentně je interpretovat. „Boha je třeba nalézat ve všech věcech,“ učil svatý Ignác z Loyoly. 

Markéta Jurišicová