Tokijské květy
Tokijské květy
Ludvík Armbruster v rozhovoru s Alešem Palánem
Český jezuita Ludvík Armbruster prožil na misiích v Japonsku 50 let. O tom, jaká byla jeho cesta k Bohu, k Jezuitům a především o japonské mentalitě a kultuře je tato kniha.
Opět se můžeme setkat s výraznou osobností, která se dokáže na svět dívat neotřele, zajímavě a s nadhledem. Několikrát byl donucen vzdát se toho, na čem dlouhá léta pracoval a zcela se oprostit od nároku na zásluhy. Začínal opět znovu na jiném úkolu a díky poslušnosti, která je pro jezuity charakteristická, toho byl schopen.
Jako Čech, který žil dlouho mimo naši republiku, dokáže vnímat českou společnost a její problémy zvenku a přináší nám tak nové pohledy k zamyšlení.
Ukázky z knihy:
V tom je zřejmě síla jezuitského řádu, jsme vycvičení, že když dostaneš rozkaz, se kterým nesouhlasíš, kterému nerozumíš, stejně jej musíš splnit – pokud ti svědomí neříká, že by to byl hřích. Tak i já jsem poslechl. Nicméně s hořkostí.
Dověděl jsem se od různých kolegů jezuitů, že tahle zkušenost je všeobecná. I oni dvakrát třikrát dostali v řádu pořádnou facku. První facka, kterou jsem dostal já, přišla právě v semináři. Druhá facka – o té se budeme ještě bavit – přišla, když jsem deset let řídil plánování a stavbu centrální knihovny; jakmile všechno došlo ke zdárnému konci, japonští spolubratři mě z knihovny vyklopili. Ale i to jsem přežil a dnes si to pochvaluji. Zkušenost se seminářem i s knihovnou pro mne byly úžasným posunem v duchovním životě. Uvědomil jsem si, zač je toho loket, o co člověku vlastně v životě jde. Že to není jen tak, když Pán Ježíš říká: „Když uděláte svou povinnost, řekněte: služebníci neužiteční jsme, co jsme měli udělat, udělali jsme.“ Je to úžasně dobrá zkušenost.
V posledních desetiletích se úplně proměnil pohled na misie. Tatam je archaická představa misionáře, který kromě „pravé víry“ přináší domorodcům dobro, vzdělání, hygienu a civilizaci.
Za dva tisíce let křesťanských misií jsme prošli různými epochami. Už v Novém zákoně najdeš několik typů misijní práce. Předně tu jsou takové řekněme markantní modely, jak Pán Ježíš nebo třeba pak svatý Pavel obcházejí města a městečka, mluví k lidem a snaží se je pohnout k obrácení. Napřed je slovo a po něm následuje čin. Ale najdeš tu i janovskou tradici, kde stojí napřed čin a slova následují potom. Hezky je to vyjádřené v 1. listě sv. Petra, kde se říká, že máme být schopni a ochotni vydat počet těm, kdo se ptají na důvod naší naděje, a udělat to s pokorou a úctou. Lidi přijdou a řeknou: „Vy jste takový spokojený, usmíváte se, i když máte potíže. Jak to?“ „ Já jsem uvěřil v Ježíše Krista“, odpoví učedník.
Misie, jak je dělal svatý Pavel, dnes poněkud ztrácejí svůj náboj. Všemi městečky se už prošlo a evangelium se hlásalo, ti, co se neobrátili, se neobrátí ani podruhé. Ale podívej se, po třech staletích pronásledování křesťanů ve staré římské říši vyšli křesťané z katakomb, a když se rozhlédli, zjistili ke svému překvapení, že pomalu polovina společnosti je křesťanská. To nebylo dílem jejich propagandistické činnosti, víra se rozrůstala jako podhoubí příkladem jejich života.
Takže smrt je křižovatkou života?
Jeho vyvrcholením. Při exerciciích říkám: Nesmíme se dívat na smrt jako na provozní nehodu. Něco, co by mělo běžet a najednou selhalo, už se to netočí. Je to naopak něco, k čemu rosteme, k čemu máme dozrávat.
Rosteme ke smrti?
Ano. I to je dar Boží, dozrát tak, abychom byli opravdu schopni se mu svěřit bez záchranné sítě, umřít do jeho náručí. Takže cílem našeho života je smrt, která je život věčný.
To znamená, že naše pády, prohry a bolesti, které zažíváme, jsou trháním té naší záchranné sítě?
Trhat síť je něco negativního, já to vidím pozitivněji, že se zde postupně skládají naše pokusy odevzdat se Pánu Bohu, pokusy, které nikdy úplně nevyjdou. Skládají se, střádají a v tom posledním sebeodevzdání všechny ožijí. Jako když skládáš mozaiku a výsledný obraz je hotov až tehdy, když položíš poslední kamínek. Všechny naše předchozí nepodařené pokusy dojdou naplnění, dotáhnou se ke konci při našem umírání.
Markéta Jurišicová