V botách rybářových

V botách rybářových 

Morris West 

Morris West napsal svůj román „V botách rybářových“ v roce 1962. Bylo to v době začátku 2. vatikánského koncilu. Příběh je o zvolení nového papeže, který nastupuje po smrti předešlého. Tento nový papež je Ukrajinec a má za sebou sedmnáct let v lágru na Sibiři. Člověk se při čtení nemůže ubránit úžasu, jak velká je tu podobnost s papežem Františkem. Buď autor viděl do budoucna, nebo papež František tuto knihu četl a nechal se jí inspirovat. 

Příběh nám nabízí pohled na zákulisí Vatikánu, a co velice oceňuji, nenajdeme zde postavy kladné a záporné. I tomu, kdo se zdá zprvu jasným padouchem, můžeme porozumět a pochopit jeho jednání. Často nejsou věci vždy tak, jak se na venek jeví. 

Ukázka z knihy: 

Když je pak Kyril viděl sedět před sebou, staré a moudré, v bystrém očekávání, odvaha jej opustila a nejméně posté se sám sebe ptal, co jim nebo církvi může nabídnout. A pak jakoby se v něm opět probudila síla, udělal znamení kříže, pomodlil se k Duchu Svatému a oslovil shromážděné. Nepoužil papežský plurál, ale promluvil osobně a důvěrně, jako by mu velmi záleželo na přátelských vztazích. 

„Bratři moji, mí pomocníci ve věci Ježíše Krista…“ Hlas měl silný, zároveň zvláštně cituplný, jako by je naléhavě žádal o jednotu a porozumění. „Čím jsem dnes, udělali jste mě vy. Ačkoli je-li pravdou to, čemu věříme, nebyli jste to vy, ale Bůh, kdo mne obul do bot Rybářových. Dnem i nocí se sám sebe ptám, co mohu nabídnout jemu či jeho církvi – vždyť víte, jak málo mám. Byl jsem vytržen ze života jako Lazar, pak Boží rukou opět navrácen. Vy všichni jste muži své doby. Rostli jste v ní, ona měnila vás a vy jste měnili ji, v dobrém či zlém. Každý z vás si bude přirozeně žárlivě střežit své poznání i místo a autoritu, jež si v ní vydobyl. Já vás však musím požádat, abyste ke mně byli velkorysí a ve jménu Božím mi poskytli své znalosti a zkušenosti.“ Maličko se zadrhl a starcům se na chvíli zdálo, že by se mohl rozplakat. Pak se vzpamatoval, jako by o něco povyrostl a jeho hlas nabyl zvláštního odstínu. „Já totiž, na rozdíl od vás, mužem své doby nejsem. Strávil jsem sedmnáct let ve vězení a doba mne míjela. Mnohé ve světě je pro mne novinkou. Jediné, co se nezměnilo, je člověk. Toho znám a miluji, protože s ním jsem dlouhá léta sdílel prostou intimitu holého přežívání. Dokonce i církev je mi cizí, protože jsem se velmi dlouho musel obejít bez všeho, co nezbytně nepotřebuje, a tím zoufaleji se držel toho, co je jejím základem a přirozeností – pokladu víry, oběti a svátostí.“ 

Poprvé se usmál. Vycítil jejich znepokojení a pokusil se je uklidnit. „Vím, na co teď myslíte – že možná máte za papeže novátora, muže, který se jen třese, aby mohl věci začít měnit. Tak to ale není. Jakkoli je nám změny zapotřebí, musíme k ní dospět společně. Pokusím se jednoduše vysvětlit, co mám na mysli, abyste mi rozuměli a mohli mi pomoci. Nemohu lpět na obřadech a tradičních formách bohoslužby stejně horlivě jako někteří, neboť jsem sám po léta neměl k dispozici nic než nejprostší modlitby a jen to nejnutnější k udělování svátostí. Vím, že jsou tací, pro něž nejpřímější cesta je i nejbezpečnější. Přeji jim, aby se v poutech víry cítili co nejsvobodněji. Nemám v úmyslu měnit dlouhou tradici kněžského celibátu. Žiji v něm stejně jako vy. Přesto jsem se však v dobách pronásledování stal mnohokrát svědkem, jak víra přežívá v ženatých kněžích, kteří ji jako drahocenný klenot předávali svým dětem. Neumím se nadchnout právními problémy kanonistů ani soupeřením řeholních kongregací, protože jsem viděl ženy znásilňované svými žalářníky a těmato vysvěcenýma rukama jsem rodil jejich děti.“ 

Opět se usmál a v prosebném gestu k nim vztáhl své pokřivené ruce. „Snad pro vás nejsem ten pravý, bratři – ale Bůh mě vám dal a vy ze mě musíte dostat to nejlepší.“ 

Nadlouho se odmlčel, pak pokračoval ještě mohutnějším hlasem; neprosil, nevysvětloval, nýbrž vší silou, jež se v něm probudila, žádal: 

„Ptáte se, kam vás chci vést, kam chci vést církev. Povím vám to. Skrze člověka vás chci vést zpět k Bohu. Snažte se to pochopit. Chápejte to myslí, stejně jako srdcem a poslušnou vůlí. Jsme, co jsme, abychom sloužili Bohu skrze službu člověku. Ztratíme-li kontakt s člověkem – trpícím, hříšným, zbloudilým; zmateným mužem, jenž v noci naříká do polštáře, usouženou ženou, plačícím dítětem - , pak jsme ztraceni i my, protože se stanem nedbalými pastýři, kteří dělají vše, jen ne to, co je třeba.“ 

Markéta Jurišicová