Vychoval mě gangster
Vychoval mě gangster
P. René – Luc
Svůj životní příběh vypráví P. René – Luc velice poutavě a čtivě. Je zajímavé, jakými životními osudy a kličkami jej Bůh vedl, aby pak svým příběhem mohl oslovovat nejen mladé lidi po celém světě. Jeho rodinné prostředí nebylo zdaleka ukázkové a dětství idylické. Zažil ale osobní setkání s Kristem na jednom vystoupení legendárního Nickyho Cruze – bývalého vůdce newyorského gangu Portorikánců. Od té chvíle nabral jeho život úplně jiný směr.
Ukázky z knihy:
„René-Lucu, už tě někdy napadlo, že by ses mohl stát knězem?“ „Ano, už jsem o tom přemýšlel, ale nevím… Když vezmu v úvahu svou minulost, nejsem si jistý, jestli by Ježíš mohl povolat někoho jako mě. Proč se na to ptáš?“ „Totiž během modlitby jsem v srdci cítil, že tě Ježíš volá ke kněžství. A když jsem slyšel tu pasáž z Bible, kterou jsi dostal, bylo to pro mě potvrzení. Ta pasáž je totiž oficiálním vysláním Petra jako kněze. Tak ti to prostě říkám, ale samozřejmě tě to k ničemu nezavazuje.“ Žádal jsem o modlitbu, protože jsem se cítil nehodný, a vida, na oplátku dostávám od Ježíše povolání, abych byl připraven následovat ho ještě intenzivněji! Bůh nepovolává ty nejlepší, to mohu sám podle sebe potvrdit, ale žádá nás, abychom to nejlepší vydali ze sebe! Děkuji Pánu za slova onoho kněze, jednoduše mi hodil laso a já jsem se ho chytil. Příliš často se lidem stává, mě nevyjímaje, že se neodváží povolat mladé muže ke kněžství, protože chtějí respektovat svobodnou vůli každého z nich a také protože si uvědomují těžkosti, které s sebou kněžství v dnešní době přináší. Musíme si ale položit následující otázku: Pokud je nikdo nepovolá, jak by mohli odpovědět?
Když se vracím na statek ke své kmotře příští léto, v roce 1981, oznámím jí, že se cítím povolán ke kněžství. Celá dojatá mi říká, že si celý život přála, aby se jeden z jejich chlapců stal knězem… A její modlitby musely sestoupit zrovna na toho syčáka kmotřence! Chtěl bych povzbudit všechny kněze, katechety, rodiče i prarodiče, kteří stejně jako má kmotra zasévají Boží slovo, aniž by nějak zvlášť věřili, že se dočkají nějakého výsledku. Možná, že sami neuvidí plody toho, co zaseli, ale zrna budou zajisté nenápadně rašit, jedna brzy, jiná až na onom světě. Věřme tomu, že žádná z našich modliteb nestoupá k Pánu nadarmo, Bůh vždy odpoví – takovým či oním způsobem.
Každé povolání má svou vlastní cestu, ať už jde o zasvěcený život, nebo o manželství. Pro někoho je to víceméně jasné už od začátku, ale jisté je, že pro všechny je to cesta, na které nemáme žádnou jistotu, pokud nepostupujeme vpřed. Až příliš často očekáváme, že Bůh bude jako maják. Pevný světelný bod na dalekém obzoru, ke kterému budeme směřovat s bárkou svého života navzdory bouřím, mlze nebo noci. A dokud jsme to světlo v dálce nerozpoznali, máme strach vydat se na cestu. Bůh nám dává světlo, ale ne takový světlomet jako na námořním majáku, spíš takové světélko jako na kole! Bůh dává světlo tak na čtyři pět metrů před nás, dává mi ho dnes, za předpokladu, že na kole šlapu. Když přestanu šlapat, dynamo se zastaví a světlo je fuč!
Markéta Jurišicová